Proč se lidé urážejí?

Zášť je „hanebná“ emoce, se kterou jsou ve společnosti spojovány dva mýty: „nosí cihly na foukané“ a „silní lidé se neurážejí, mstí se!“ Jak se chránit před urážkami? Jak se vypořádat se záští, a ne s pachatelem? 7 tipů od psychologa Gleba SLOBINA

Zášť je „hanebná“ emoce, se kterou jsou ve společnosti spojovány dva mýty: „nosí cihly na foukané“ a „silní lidé se neurážejí, mstí se!“
Jak se vypořádat se záští, a ne s pachatelem? 7 tipů od psychologa Gleba SLOBINA.

„Uražený“ od Edgara Degase (1869-1870)/edgardega.ru/

Z čeho se skládá zášť?

Etymologie slova (ze slovanského „vidět“) je trest, zneuctění jeho vystavením; způsobit výčitky; ostuda. Člověk ve stavu zášti zakouší sebelítost, může pociťovat opuštěnost a osamělost, zanedbávání svých tužeb a zároveň hněv a hněv zaměřený na zdroj zášti: osobu nebo okolnosti.

Charakteristická je zde i zkušenost nespravedlnosti vůči sobě samému: stalo se něco, co se stát nemělo. A to je nit k pochopení a snaze porozumět pocitu zášti.

Když soudíme o nespravedlnosti, náš skutečný systém hodnot se vynořuje takříkajíc z hloubi naší duše, v níž je naše „já“ hlavním měřítkem všeho na světě. Naše „já“ vždy lépe ví, co je spravedlivé. A spravedlivé je vždy to, co je dobré pro „já“. A „já“ si přeje a žádá, aby se obraz světa vyvíjel podle jeho očekávání a představ.

Pokud se očekávání našeho „já“ neshodují s očekáváním, které jsme si vymysleli o jiné osobě nebo o skutečné situaci, může se v duši objevit pocit odporu.

Následující příklad ukazuje, jak nevědomé jsou tyto procesy, jak hluboký je vnitřní nesoulad v člověku: někdy chápeme, že v tomto případě je hloupé a nekonstruktivní se urazit, to znamená, že svou myslí rozpoznáme nesprávnost obou našich očekávání. a naše reakce, ale v našich duších je to stále stejné, stále žije dotěrný pocit zášti. Takto bolí naše „já“, protože se považuje za hodného všeho nejlepšího.

Je zajímavé, že svatí, tedy lidé, kteří dosáhli vnitřní plnosti a celistvosti, všichni jako jeden mluvili o zkušenosti své duchovní nehodnosti. Věřili, že když se jim stane něco dobrého, pak je to projev Božího milosrdenství. A pokud je něco špatného „na podnikání“, je to vůči nim spravedlivé. Naše duše má většinou blíž k reklamě
slogan „koneckonců si to zasloužíš/jsi hoden“.

Samozřejmě je snadné odkazovat na světce. A v mé duši se okamžitě vynoří námitka: „Nejsme svatí! Proč nás s nimi srovnávat?!”
A přesto to může udělat každý, kdo chce skutečně překonat svou zášť.

1. Převzít zodpovědnost

Řekněte nahlas fráze „Byl jsem uražen“ a „Byl jsem uražen“. Cítíte ten rozdíl?
První věta vyjadřuje pasivní (pasivní) vnitřní pozici člověka, kterou lze dešifrovat asi takto: „Ten druhý je příčinou mého rozhořčení, můj vnitřní stav nyní zcela závisí na něm, jsem bezmocný. Proto mě před záští může zachránit jen Jiný.” Obvykle následuje obvinění tohoto člověka a očekávání, že vše pochopí, se slzami v očích se nám omluví a změní se.

Být v takové pozici je stěží možné vyrovnat se s odporem. “Protože za to, že jsem uražen, může někdo jiný, co mohu udělat sám?”
Ale je tu ještě jedna pozice – zodpovědnost za své pocity. A můžete se do toho posunout tak, že si upřímně přiznáte: ano, byl jsem uražen. Něco se stalo mezi mnou a jiným člověkem a já jsem si dovolila se jím urazit. Tímto přeformulováním se z pasivního účastníka vztahu stanete aktivní. A nabízí se otázka: co se sebou v tomto stavu mohu dělat? Zde jako by se vytvořil vnitřní odstup, oddělení od druhého člověka a jeho jednání, zóna nezávislosti na druhém. A od této chvíle bude do značné míry záležet na vás a vašich činech, zda vás prožitek zášti bude posednout i nadále, zda v něm uvíznete, nebo zda najdete cestu ven.

Je to důraz na jinou osobu, která se nám jeví jako hlavní příčina a zdroj našeho utrpení a náš vlastní stav jako důsledek, který udržuje stav zášti v duši.
Zášť je nekreativní reakce, která nejen ničí vztahy, ale také vám brání správně porozumět sami sobě.

Ale co když se očekávání vašeho „já“ shodují s obecně uznávanými normami? Pokud jste byli skutečně ponížení, zrazeni, pak je špatné být uražen? Tak máme být šťastní, nebo co?!
Co je v tomto případě považováno za normu, závisí na principech samotného člověka, jeho pohledu na svět. Jaká je norma: oko za oko? Uražený – pomstít se? Nebo evangelium: „Modlete se za ty, kdo vás urážejí“? Volba je na člověku. A na této volbě závisí schopnost vyrovnat se s odporem.

Vše výše uvedené neznamená, že by člověk měl přestat pociťovat duševní bolest. Samozřejmě, že my jako živí a nedokonalí lidé cítíme bolest zášti, že se rodí jakoby samo od sebe. Ale každý je zodpovědný za to, jak se k této bolesti bude dál vztahovat a co s ní udělá.

2. Nenechávejte zášť

Vždy je lepší zadržet rozzlobené slovo, které je připraveno vyklouznout z jazyka v zápalu hádky. To ale vůbec neznamená, že byste měli v tichosti prožívat zášť a nasazovat si masku klidu a srdečnosti. Koneckonců, jiný člověk si možná ani neuvědomuje, jak bolestný byl jeho čin nebo slovo. A můžete mu o tom, o své zkušenosti, říct, ale ne obviňujícím způsobem: „jsi špatný, urazil jsi mě, jednal jsi krutě, hrubě atd. Pokud takto konstruujeme frázi, druhý člověk slyší pouze negativní hodnocení sebe a svého jednání a reflexivně se začne bránit a vymlouvat se. Zároveň se nedozví nic o našich emočních zážitcích.

Existuje další způsob, který se v psychologii nazývá „zpráva já“. Člověku, který vás uráží, řeknete o svých a pouze svých pocitech. Jeho slova a činy, jejich motivy prakticky nejsou ovlivněny, např.: „když jednáš (nebo říkáš) takto, bolí mě to“; “V tvých slovech cítím neúctu k sobě”; “Když na mě křičíš, přestanu myslet, upadnu do strnulosti,” atd.

Hlavním rysem „zprávy Já“ je, že vnášíte do situace jasno, aniž byste obviňovali druhé. Mluvíte o sobě, o tom, co se vám děje, odhalujete své naděje a očekávání, která se nenaplnila a kterých si ten druhý nemusí být vědom. A jelikož ho svým obviněním nepřišpendlíte ke zdi, má možnost své budoucí chování a postoj k vám dobrovolně změnit. A to by mohl být první krok ke kompromisu.

Taková poselství „já“ jsou zvláště důležitá ve vztazích mezi muži a ženami. Muži často uvažují logicky a důsledně a emocionální zážitky zanechávají na periferii vědomí. Musí se snažit naladit se na ženinu „emocionální vlnu“ a pochopit její zkušenosti. A tím, že žena mluví o svých pocitech, může s tím muži pomoci.

Formulovat své myšlenky ve formě „zprávy já“ může být samozřejmě obtížné pro lidi, kteří jsou zvyklí nechávat si své pocity pro sebe a kteří nevědí, jak mluvit o zážitcích v první osobě. Kromě nedostatku dovedností ale člověka brzdí také strach z toho, že se prozradí ostatním. Mnoho lidí věří, že projevovat city znamená projevovat slabost. Existují dokonce lidé, kteří se podle svých slov „nikdy neurazí“. Jsem přesvědčen, že schopnost přiznat nahlas své pocity, zejména ty negativní, je známkou skutečné vnitřní síly a duševního zdraví.

Hodně ale také záleží na tom, jak drahý nebo prostě důležitý je pro vás vztah s danou osobou. Těžká nálož zášti v srdci je totiž prvním krokem k rozpadu vztahu. Obvykle jsou dvě možnosti: nasadit si masku silné osobnosti, která se „nikdy neurazí“, vydržíte dlouho, a pak náhle (tiše nebo nahlas, v závislosti na vaší povaze) vztah opustit a přerušit ho. Za druhé: skrýváním svých skutečných pocitů před ostatními (a před sebou samým) se nevyhnutelně stáváte pokrytcem, v důsledku čehož daná osoba nekomunikuje s vámi, ale s obrazem, který jste si vymysleli. Koho to první omrzí, ten první odejde. Nebo takové vztahy vydrží a vydrží, aniž by někomu přinášely opravdovou radost.

3. Bojujte proti přestupku, ne proti pachateli.

Řekněme, že člověk chápe, že zášť mu brání žít, a je připraven s tím bojovat. kde začít?
Nejprve si s tužkou v ruce pečlivě rozeberte, v jakých situacích, jaké činy a slova lidí, případně jaký typ lidí se nejčastěji urážíte? Můžete si udělat retrospektivu posledního měsíce a typické rysy určitě vyjdou najevo. Například vás urazí určité slovo, čin, urazí vás, když se vám nevěnuje pozornost, nebo vás někam nepozvou, nebo vás vyhubují a kritizují.

Další akcí je položit si otázku: co v tomto případě, podle mého ideálního názoru, očekávám od těchto lidí, od těchto situací? Je důležité formulovat odpověď pozitivně: ne „aby nenadávali“, ale „aby pořád chválili“ nebo „aby beze mě nebyly party“, nebo „aby vždycky vyslechněte si můj názor“, „vždy mě doma vítají s úsměvem“ atd. .

Již ve fázi, kdy si zapisujete svá očekávání do takového seberozhovoru, můžete revidovat svá přesvědčení a hodnoty. Podívejte se, jak adekvátní jsou vaše požadavky pro ostatní lidi, prohlédněte si svá skutečná (ale ne vždy realistická!) očekávání a přehodnoťte je.

Dalším krokem je pokusit se pochopit, proč se ke mně daná osoba chová tímto způsobem. Nehodnoťte, že „ach, jak špatně se choval, to není přátelské, ne evangelikální, ne lidské“. A pokusit se pochopit, co ho motivovalo? Možná je velmi špatný a já padl do rukou? Jak si své jednání vysvětluje? Co když svou tvrdou kritiku považuje za pomoc při nápravě mých chyb?

Další bod je velmi důležitý: zkuste zjistit, zda jsem já sám byl důvodem reakce takové osoby? Možná je v mém chování, vystupování, náladě, slovech nebo tichu něco, co povzbuzuje lidi, aby na mě takto reagovali? Možná vždy mlčím, když jsem pozván na večírek, nebo když jsem pozván, neprojevuji radost a ten člověk si myslí, že je mi to jedno nebo tam vůbec nechci.

Možná také porušuji očekávání ostatních lidí ode mě? A pak se ukáže, že moje chování je příčinou a reakce ostatních je následek a ne naopak?
Je velmi užitečné podívat se na sebe zvenčí, očima druhého, a zeptat se sami sebe: jak bych mohl komunikovat s člověkem, jako jsem já?

4. Nečekejte, až skončíte v psychiatrické léčebně.

Stává se, že i přes vynaložené úsilí, všechna „já-zprávy“, nás druhá osoba neslyší. Jsme uraženi, odpouštíme a tolerujeme, jsme znovu uraženi a v naší duši už vyvstává otázka: má moje trpělivost hranice a kde je? Možná už není hřích být uražen?

Pravděpodobně pouze člověk sám může pochopit, zda je schopen vydržet více a více, aniž by se vnitřně zhroutil, při zachování duševní síly. Pokud toho nejste schopni, zvyšte si odstup ve vztahu s tímto člověkem nebo se od něj úplně vzdálte. Zdá se mi, že to bude spravedlivé a rozumné.

Existuje nějaké kritérium, které nám řekne, co je „již možné“? Především naše svědomí. Druhým jsou naše pokusy najít s člověkem vzájemné porozumění, předat mu své zkušenosti, snášet jeho výstřelky, snášet jeho slabosti.

Ale v rodinách s dětmi je zjevnější „omezení“ trpělivosti – prospěch nebo újma pro dítě. Pokud pokažené vztahy mezi dospělými ovlivňují dítě tak, že se přestává učit, má deprese, má strach, onemocní atd., pak není důležitější otázka, zda to dospělý ještě snese, ale co už dítě nemůže tolerovat.

„Uražený židovský chlapec“ od I. N. Kramskoy (1874) /www.artcyclopedia.ru/

5. Pokud se „nikdy neurazíte“, nevěřte si.

Když někdo říká, že se „nikdy neurazí“, s největší pravděpodobností mluví o obranném chování. V takových případech člověk prožívá zášť tak akutně a bolestivě, že se této zkušenosti začne bránit, aniž by ji dokonce vstoupil do pole svého vědomí. Taková zášť se může proměnit ve fyzickou nemoc. Tito lidé obvykle přeruší konverzaci nebo náhle změní její téma, jakmile se lehce dotknou pro ně obtížného problému, udělají v konverzaci čáru slovy: “Nerozuměli jste mi.” Nebo znehodnocují samotného partnera: “Kdo to je, abych se jím urazil!”

6. Jste-li silní, nemstíte se, ale odpouštějte

Jeden z běžných mýtů o urážce je: „silní se neurazí, mstí se“. Ve skutečnosti je to naopak. Touha po pomstě naznačuje, že člověk je extrémně zranitelný a bezbranný. Touha po pomstě je jasným vyjádřením závislosti jednoho člověka na chování druhého a naznačuje neschopnost ovládat se, neschopnost konstruktivně se vyrovnat se svými zkušenostmi. Jsou to slabí, kdo se mstí, a to právě proto, že kvůli své slabosti nedokážou zpřetrhat pouta závislosti. Takovému člověku se zdá, že se uklidní, až když se odkutálí useknutá hlava jeho pachatele. Zášť ovládá člověka, ne jeho.

Často se zášť (a pomsta za ni) u nás projevuje postupně, jakoby skrytě od nás samotných. Například v kritice nebo v silné touze říct „hořkou pravdu“ nebo upozornit na chyby. Jak to můžeš vidět?

Za prvé, „podle chuti“. Pokud je duše člověka hořká, ale naše je sladká, je to chuť pomsty.

Za druhé, „podle ovoce“. Pokud vám člověk poděkuje a s nadšením začne opravovat chyby, jste velký odborník na duše! Pokud po rozhovoru s vámi člověk stráví dvě hodiny v pokleku, pije kozlík, nejenže nemá křídla na zádech, ale je zcela vyřazen z pracovního rytmu, je to nečisté.

7. Znamení, že zášť pominula

Jak poznám, že jsem odpustil? Existuje „lakmusový papírek“ pro duši? Zeptejte se sami sebe: mohu nyní komunikovat s člověkem stejným způsobem jako před přestupkem: říci mu laskavé slovo? dívat se ti do očí? vzít za ruku? prozradit mu něco důležitého? věřit v něco? Pokud se bude cítit špatně, bude moje duše reagovat soucitem? Pokud si odpovíte „ne“, je vysoká pravděpodobnost, že zášť ve vaší duši zůstane.

Žádáme vás, abyste se přihlásili k malé, ale pravidelné platbě ve prospěch našich stránek. Mercy.ru funguje díky dobrovolným darům našich čtenářů. Finanční prostředky jsou potřeba na služební cesty, natáčení, platy redaktorů, novinářů a technickou podporu webu.

To znamená, že uražená osoba věří: ví, jak by to mělo být, a nedovoluje lidem, aby byli takoví, jací jsou. Staví se nad všechny ostatní, dovoluje si rozhodovat o tom, co a jak mají ostatní dělat. Jak by měli žít. Je ale možné přestavět celý svět podle vlastní šablony? Žádný. Nikdy nebyl jeden člověk středem vesmíru.

Vznětlivost

Dotykovost je charakteristická pro lidi, kteří žijí s pocitem, že je nikdo nemiluje a nerozumí jim. Citlivý člověk od druhých očekává příliš mnoho, a tak má pocit, že byl ochuzen, nedostatečně dán nebo nějakým způsobem znevýhodněn. Čím vyšší nároky, tím více důvodů k nelibosti.

Jakákoli slova nebo činy vůči němu dokáže vyhodnotit jako nespravedlnost. Dokonce i docela rozumné. Dotyčný člověk očekává zvláštní nebo určitý postoj k sobě. A kvůli tomu má neoprávněná očekávání, často nafouknutá. Kromě nespokojenosti se svým postavením se u uraženého rozvíjí sebelítost.

Vznětlivost – jedná se o zkreslené vnímání vnějšího světa, soubor mylných představ o jiných lidech, vedoucí k narušení porozumění a komunikace.

V podstatě zášť je vztek. Hněv na ostatní za to, že nejsou to, co by si člověk přál.

Někdo, kdo je uražen, si může myslet, že trestá ostatní. Ve skutečnosti si ale způsobuje nenapravitelné škody. Ostatně ostatní možná ani nebudou tušit jeho křivdy.

Zášť je pro tělo stresem, protože nervový systém urážené osoby se rychle vyčerpá. Dlouhodobá zášť může vést k chronickému stresu, který následně může způsobit výskyt jakékoli nemoci. A dokonce velmi vážné.

Existuje názor, že rakovina je nemoc zášti.

Je to volba

Někdy se stává, že člověk používá svou zášť jako manipulaci, způsob, jak ovládat ostatní. V takové situaci není připraven odpustit, protože pak ztratí způsob ovlivňování druhého. Drží se této zášti, protože si myslí, že když odpustí, pak čin, který mu způsobil bolest, zmizí, jako by se nikdy nestal. Musí však pachateli i sobě připomenout způsobenou bolest

Ale v podstatě si sami vybíráme, jestli se urazíme nebo ne. Zášť je naše vnímání druhého. Nikdo nás proto nemůže urazit, jen my sami si můžeme vybrat: urazit se nebo ne.

Každý z nás má své vlastní bolestivé body, a když se někdo úmyslně nebo náhodně trefí do těchto bodů, cítíme bolest. A můžeme mít pocit, že by ten druhý měl pochopit, že nám ubližuje. Chci mu ukázat tuto bolest tím, že mu na oplátku ublížím. Ale tohle je cesta nikam. Přesněji řečeno, toto je cesta k sebezničení. Protože zášť především ničí uraženého člověka.

Může být velmi obtížné přestat se urážet. Ale je to životně důležité, pokud chcete zůstat zdraví emocionálně i fyzicky.

Jedním ze způsobů, jak zmírnit pocit odporu, je přiznat si: „Jsem uražen“ a pokusit se přijít na to, co vás tak ranilo a jaké emoce se za urážkou skrývají. Zkuste si dovolit cítit depresivní pocity. Možná po analýze situace najdete argumenty, které ospravedlní vašeho pachatele.

Závěrem chci říci:
pamatujte, že každý jsme jiný, každý z nás má své vlastní myšlenky, pocity, talenty. schopnosti, touhy, sny a cíle – dovolte tedy ostatním, aby se odlišovali.

Garantujeme kvalitu online konzultací

Pokud se vám nebude líbit kvalita poskytnuté konzultace, vrátíme 100 % vynaložených peněz.

Jsme vybráni, vybíráme si

Když se dítě nechce učit, chtějí to místo toho dělat rodiče!

Deset „zlatých“ způsobů, jak kultivovat morální zkušenost

Tým profesionálních psychologů z celého světa